Svarožic / Radegast / Dazbóh

Swarožic/Radegast a druzy bohowje (žórło: Georg Spalatin: Chrónika Saksow. Lucasa Cranachowa dźěłarnja, Wittenberg 1530/35)
Swarožic/Radegast a druzy bohowje (žórło: Georg Spalatin: Chrónika Saksow. Lucasa Cranachowa dźěłarnja, Wittenberg 1530/35)

Po swojim mjenje bě Swarožic syn Swaroga, boha njebjeskeho wohnja, a tež słónčny bóh, tola z woznamowym posunjenjom k pozemskemu wohnjej. Naraniši Słowjenjo česćachu jeho pod mjenom Dažbog (dawacy, žiwjenjodarny bóh, wot dažd daj); wuraz so traš poćahuje tohorunja k indoeuropskemu korjenjej dag- (přirunaj staroindiske dah- palić). Wjerch Włodźiměr I. zawjedźe lěće 980 jeho kult Kijewje; słušeše pódla Pjeruna, Striboga, Chorsa, Simargla a Mokoše k bójstwam, kotrychž idole buchu w měsće wot wjercha postajene, tola hižo wósm lět pozdźišo, po Włodźiměrowej křćeńcy, zaso wottorhane. W ruskich traktatach 11. a 12. lětstotka móžeše swarožič tež kultiski woheń sam woznamjenić. Ipatjewske annale ze zaheho dwanateho stolěća jeho přirunaju z grjekskim słónčnym bohom Heliom. Ruski lud a jeho wjerch Oleg rěkaju w Słowje wo Igorowym połku „Dažbogowi wnukojo“. Tež pola Bołharow a južnych Serbow bě tónle bóh – pod mjenom Dabog – z wohniwym kultom zwjazany. Młody bóh, božic mjenowany, kotrehož hody w horjacym so zdónku badnjaku česćachu, bě prěnjotnje boži syn Swarožic-Dabóh. Po christianizowanju bu wón z čertom runostajeny, na přikład wot bogomilow, kiž jeho jako „carja na zemi“ – čertowskeho knježićela zemje – bohu njebjesach napřećo stajichu. Tež Bruno z Querfurta jeho w lisće kejžorej Heinrichej II. lěta 1008 Zuarasiz diabolus mjenuje.

Połobscy a Baltiscy Słowjenjo respective křesćanscy chronisća rěkachu jemu tež Radegast abo Redigost. Thietmar Mjezyborski wopisa na počatku jědnateho stolěća swjatnicu a boži kult na hrodźišću Radegast w kraju Redarow; pozdźišo bu wone identifikowane z templowym hrodźišćom Retra, kotrež hač do dźensyšeho njeje hišće jednozmyslnje lokalizowane. Hrodźišćo ležeše hustym lěsu, mějo po Thietmarje troje wrota (po Adamje Bremskim samo dźewjećore, štož pak ma so za mythizowace wuhotowanje), z kotrychž najmjeńše, k ranju połožene, njeběchu zjawnosći přistupne a wjedźechu k templej, kotryž bě natwarjeny blisko ćěmneho jězora (abo na kupje srjedźa njeho?). Bohaće debjena a z rězbami bohow wupyšena drjewjana swjatnica zepěraše so na zakład z rohiznow a rohow; w jeje nutru stojachu postawy wšelakich bohow z wudypanymi mjenami. Ani Thietmar Mjezyborski ani Adam Bremski njejstaj wšak swjatnicy samaj widźałoj.

Radegast/Retra bě centralne swjatnišćo w Lutykskim zwjazku zjednoćenych kmjenow; pola Adama Bremskeho bě mjeno Redigast kónc 11. lětstotka wot hrodźišća na boha přešło, kotryž so nětko jako kmjenowy a wójnski bóh Redarow jewješe, přiwšěm sej dawne přiměty słónčneho bójstwa wobchowajo: Jemu běchu swjeći wosebje konje, kiž we wjele starožitnych mythologijach ze słóncom we zwisku stoja (na př. słónčny wóz ćahajcy). Ze zadźerženja Retrskeho konja, kotryž měješe pře skřižowane hlebije kročić, wěšćachu Swarožicowi/Radegastowi měšnicy wuslědk wójnskich předewzaćow; nimo toho waleše so pječa hoberski kundroz jako wěšće zwěrjo w jězoru blisko swjatnišća, hdyž wójna hrožeše.

 

Lěta 1066 woprowachu Retrskemu Svarožicej na kopjo štapjenu hłowu biskopa Jana Scota, ale hižo dwě lěće pozdźišo so swjatnišćo zniči a poswjatneho konja wotwjedźe Burchard z Halberstadta. Móžno je, zo bu Retra hišće raz natwarjena, tola jeje rólu wažneho kultoweho městna wječornosłowjanskeho pohanstwa přeja hač do 1168 rujanska Arkona, kotraž bu předewšěm Swjatowitowemu česćenju wěnowana.

„Třirohata“ Retra. Akwarel wot H. Kuntzeho-Seeborga (1950). Fotografował Baal Müller
„Třirohata“ Retra. Akwarel wot H. Kuntzeho-Seeborga (1950). Fotografował Baal Müller